Beseda s pamětnicí holocaustu paní Vidlákovou

Ve středu 27. listopadu k nám do školy zavítala návštěva z nejvzácnějších. Na besedu k nám přicestovala paní Michaela Vidláková, která jako dítě přežila holocaust. 

Setkání a dvouhodinového programu s ní se účastnili vybraní žáci napříč celým druhým stupněm. Jednalo se o jeden z těch velmi mála vzácných zážitků, který už nikdo ze zúčastněných nikdy nezapomene. Natolik to bylo silné a fascinující.

Besedu jsme uskutečnili ve spolupráci se společností Dokumenty, mládež & společnost. Naše škola byla zařazena do celkového počtu pouhých šesti podobných zařízení v celé zemi, kde měli možnost hovořit s pamětníkem holocaustu. O to více si vážíme, že jsme mohli být jedním z nich. Bohužel těchto lidí vzhledem k jejich vysokému věku velmi rychle ubývá a brzy již nebude nikdo, kdo by autenticky předal dalším generacím tuto trpkou životní zkušenost. O to více si naši žáci uvědomovali, o jak vzácné chvíle se jedná. 

Paní Vidlákové je 83 let, ale duchem je stále velmi mladá. Považte, že je schopna absolvovat dvouhodinovou besedu se žáky v kuse bez jediné přestávky, a to i třeba pět dní v týdnu. Přitom celou dobu nikdo ani nedutá, o čemž se kdejakým i zkušeným pedagogům může nechat jen zdát. Sama si připravila prezentaci s desítkami fotek a obrázků a je stále velmi činorodá, o čemž svědčí velké množství odkazů, když ve vyhledávači na internetu zadáte její jméno.

O čem to tedy vlastně bylo? Paní Vidláková se narodila v roce 1936. V té době byl už v Německu tři roky u moci Hitler. Žákům tak vysvětlila kořeny a vzestup nacismu a jeho nenávistnou antisemitskou politiku, která se stále více stupňovala. Když bylo paní Vidlákové šest let, museli s celou rodinou opustit domov a odjet transportem do Terezína.

Zručnost a um jejího tatínka jim všem nakonec zachránily život a nemuseli tak jak většina ostatních putovat do Osvětimi na jistou smrt. Byl totiž výborný truhlář a tesař a hodil se k údržbě terezínského ghetta. Malá Míša prožívala útrapy zdejšího pobytu a téměř rok bojovala s nejrůznějšími dětskými nemocemi v naprosto nevyhovujících hygienických a stravovacích podmínkách. Přesto téměř zázrakem přežila.

V roce 1944 jim zachránila život větrná smršť. Ráno měli odjet posledním transportem do vyhlazovacích koncentračních táborů na Východě. Byli ale potřeba zruční lidé s pilou, což tatínek byl, a tak to rodinu opět zachránilo.

Po válce z celého více než třicetihlavé třídy, jež její maminka učila, přežila jen maminka jako učitelka a jedna žačka. Tato třídní fotografie s následným zakrytím všech, kteří nepřežili holocaust, patřila mezi nejsilnější momenty celé besedy. 

Přesto neuvěřitelný životní příběh paní Vidlákové pokračoval. Po roce 1948 a nástupu komunistů opět nenávist vůči židům stoupla a její rodina se rozhodla emigrovat do Izraele. Na hranicích však byli agentem zrazeni a na podzim 1953 zatčeni přímo ,,na čáře“. Šestnáctiletá dívka tak putovala do vazby. Vzhledem k faktu, že doba největších politických procesů již pominula, vyhnula se paní Vidláková vyššímu trestu, přesto však nebyla přijata na gymnázium a vzdělávala se po večerech.

V šedesátých letech se jí podařilo vystudovat, získat doktorský titul a pracovala v IKEMU v Praze. Dodnes je činná v nejrůznějších židovských a terezínských organizacích. Více o ní např. v: https://www.pametnaroda.cz/cs/vidlakova-roz-lauscherova-michaela-1936.

Beseda se žáky naší školy se dotkla hlavně období let 1933 až 1945. Na tomto příkladu paní Vidláková ukazovala, jak se během krátké doby změnila politika nacistů vůči židům z ,,pouhé“ diskriminace až na masové tovární vyvražďování v plynových komorách s hrůznou bilancí 18 tisíc lidí denně, tedy obyvatelé Třemešné by za hodinu byli všichni vyhlazeni. Jasně poukázala, že musíme zlo odmítnout již v samém zárodku, jinak může být už pozdě. Obecné informace prokládala svými vlastními zkušenostmi a zážitky, což mělo ten nejvyšší efekt.

Posledních patnáct minut byl prostor k diskusi. Zazněly velmi konkrétní a hluboké otázky, které ocenila uznáním, že se naši žáci nebojí kriticky přemýšlet a uvažovat. Nejaktivnější a velmi hloubavou žákyní byla ta nejmladší – Anička Baráková ze šesté třídy.  Naše žáky např. zajímalo, zda má ráda dnešní Němce, což okomentovala slovy, že nikdo nemůže být odpovědný za své předky a nenávist k nim necítí. Došlo i na její vztah k Bohu, který dopustil to všechno. Moc v něj už nevěří, ale do synagogy občas zajde. Přece jen v životě tolikrát utekla tomu nejhoršímu, že něco ji chránit muselo. Dostala dar žít dál a rozhodla se ho využít ve vzdělávání těch nejmladších a předávat zkušenost dál. Myslím, že s tím naložila nejlépe, jak mohla. 

Jsem velmi rád, že se beseda uskutečnila. Je něco úplně jiného učit o holocaustu, nebo se setkat s člověkem, který pocítil jeho dopady na vlastním životě, tváří v tvář. Děti odcházely po dvou hodinách zcela fascinované a naplněné dojmy. Věřím, že jim to pomohlo udělat si obrázek o tom, z čeho se mají z nedávných dějin poučit a co už nesmí nikdo dovolit, aby se opakovalo. Názory a hodnocení z řad žáků mi snad dávají za pravdu.

,,Vůbec jsem netušila, že to bylo za války tak strašné.“ Valča Dlabolová, 6. třída

,,Měli bychom si nějakých věcí vážit, protože jich bylo tehdy málo.“ Lucka Klimešová, 6. třída

,,Je úžasné, že přežila i díky tolika náhodám.“ Káťa Vlčková, 6. třída

,,Paní Vidláková vyprávěla o životě v Terezíně, o různých omezeních, co zažívala – nemohla si hrát s českými dětmi, chodit do kina. Vím, že se něco takového už nesmí stát.“Anička Baráková, 6. třída

,,Nechápu, proč byli židé pro Němce tak nebezpeční, vždyť jich bylo ve srovnání s nimi velmi málo.“ Ríša Kuhn, 7. třída

,,Smutné bylo, jak se těšila, že se potká se svými prarodiči, ale oni už byli mrtví.“ Nikola Smělá, 7. třída

,,Líbilo se mi, že i přes všechno, co paní Vidláková prožila, zůstala optimistická.“ Kristýna Hájková, 7. třída

Foto ZDE

Mgr. Jiří Lux